PŘÍVOZY NA LABI
DĚČÍN MĚSTO NA HRANICI | PŘÍVOZY NA LABI | MĚSTO A ŽELEZNICE | PRVNÍ AUTOBUSY V DĚČÍNĚ | TROLEJBUSY V DĚČÍNĚ
Rozvoj regionální osobní dopravy je na Děčínsku spojen až s dobou rozvoje průmyslu od poloviny 19. století. Přelomem bylo otevření tratě Praha–Drážďany v roce 1851, které nejen podpořilo rozvoj průmyslu v Podmoklech, ale také vedlo k nové orientaci osobní lodní dopravy v regionu.
Sasko-česká paroplavební společnost v té době začala provozovat osobní lodní dopravu na trase Litoměřice–Drážďany jako dopravu místní. Zřídila několik desítek zastávek, které sloužily nejen rekreaci obyvatel, ale také jejich praktickým
potřebám – dopravě zboží na trh, cestě do práce apod. Na katastru dnešního města Děčína postupně zřídila zastávky v Dolním Žlebu, Čertově vodě, Rasselnu (naproti na druhém břehu řeky), Prostředním Žlebu, Loubí, Děčíně (u Parolodě) ,Podmoklech (na nábřeží u restaurace), na Starém Městě u přívozu, v Křešicích. Saské osobní parníky tak vlastně sloužily městské dopravě, neboť ulehčovaly cestování obyvatel z okolních obcí do města.
Pro místní osobní dopravu v Děčíně měly ještě větší význam přívozy. Původně zde byly pouze dva, horní přívoz, zhruba v místě dnešního starého mostu, a druhý na Starém Městě (u dnešního veslařského
klubu). Oba přívozy byly dříve tzv. prámové, umožňovaly převážet i vozy s nákladem; postupem času se spíše prosazovaly tzv. člunové přívozy speciálně používané pro dopravu osob.
Většina z nich byla uchycena ve své trase řetězovým nebo lanovým vedením na dně řeky, což vytvářelo komplikace při řetězové paroplavbě, proto také začaly být později nahrazovány parními přívozy.
Velká koncentrace obyvatel a rozvoj průmyslových podniků vedla k nárůstu dopravních potřeb a tím i k dalšímu zřizování přívozů. V roce 1852 získal koncesi Josef Ringel na provoz přívozu Staré Město (Mirabell)-Rozbělesy. Ležel blíže ke Křešicím. V roce 1867 nově zřídil přívoz Emanuel Hietel v Dolním Žlebu. V roce 1877 vznikl přívoz Friedricha Arnolda mezi Loubím a Horním Žlebem. V roce 1882 držel přívoz v Prostředním Žlebu Anton Hitschel. Převoznictví se dědilo jako rodinná živnost a patřilo k němu kromě vlastnictví plavidel i držení koncese.
Zavedení řetězové paroplavby vedlo k nutnosti zrušit spodní vedení přívozů, také proto se nejdříve v Německu a Sasku začalo prosazovat zavádění parních přívozů. Šlo většinou o menší plavidla (do 15 m) s parním strojem o výkonu do 20 koní a s pohonem lodním šroubem, zpravidla vyráběná v loděnici ÖNWDG v Dresden Übigau. Odtud se tato plavidla dostala i do Čech.
Na Děčínsku získal první parní přívoz Carl Kretschmer, držitel licence k přívozu Staré Město-Rozbělesy, v roce 1890. První parní přívoz zvaný FRITZ (I.) byl postaven v loděnici Dresden Übigau za 5480 marek. Podle záznamů loděnice měl 
délku pouhých 8,5 m, výkon parního stroje 4 k a nosnost 25 osob. Sloužil zejména pro dopravu dělníků a zaměstnanců ze Starého Města do výrobních podniků v Rozbělesích a Podmoklech. Zdejší přívoz byl na Děčínsku nejvýnosnější.
Pro stejnou trasu objednal Carl Kretschmer další přívoz už v roce 1894. Jmenoval se FRITZ (II.) – délka 9 m, výkon parního stroje 4 k. V roce 1908 objednal syn Friedrich Kretschmer další přívoz nazvaný MARIE – délka 12,75 m, výkon parního stroje 17 k. V letech 1930–1937 je u zdejšího přívozu uváděn i motorový přívoz o výkonu 17 k. V roce 1945 od Friedricha Kretschmera získal živnost staroměstského převozníka do národní správy František Rychnovský. V roce 1946 mu patřila vedle parníčku MARIE (uvedena nosnost 70 osob) také motorová pramice ANNA pro 41 osobu. Po válce se zde prodávalo zhruba kolem 600–700 týdenních jízdenek pro cestující, kteří denně potřebovali jeho služby. Panu Rychnovskému byla jeho živnost zabavena po roce 1952. Parník MARIE se později dostal na Střekov, kde, po motorizaci a přestavbě v křešické loděnici v 60. letech, slouží dodnes. Nahrazen byl přívozem s horním lanovým vedením, který zde byl v provozu až do 80. let.
Místní přívoz patřil mezi oblíbené ještě v 50. až 80. letech. Tradičně sloužil dopravě do zaměstnání. Vrcholné výkony zpravidla zažíval v době oslav prvních májů, kdy přepravoval tisíce lidí na shromaždiště u továren v Podmoklech. Byl zrušen až v roce 1985 po dostavbě nového mostu. Od té doby většina obyvatel ze Starého Města používala k cestám do práce autobusy městské dopravy.
Další parní přívoz byl zřízen městem Děčín v trase Děčín–Horní Žleb zejména pro dopravu zaměstnanců do místní keramické továrny. Provozu parního přívozu byl zahájen v roce 1890, kdy na uvedené trase fungoval parníček FRITZ (II.) C. Kretschmera. V březnu byl ale dovezen nový parník TETSCHEN (I.) z Drážďan. Podle údajů loděnice byl dlouhý 11 m, šířky 2,45 m, a výkonu parního stroje 13 k. Po několika změnách majitelů jsou trup plavidla a parní stroj zachovány dodnes.
Během roku 1915 byl dodán druhý parní přívoz TETSCHEN (II.), délky 11,75 m, šířky 3 m a výkonem parního stroje 13 k, který zhruba odpovídal svému předchůdci. Krátce po dodání byl nejspíše přejmenován na GREIF. Jeho pozdější osudy nejsou doposud zjištěny. Rozhodně v Děčíně působil nejméně do 30. let. Nahradit ho mohl motorový přívoz Conrada Dittricha TETSCHEN (III.), postavený v křešické loděnici v roce 1930. V souvislosti se stagnací keramické výroby v Horním Žlebu byl tento místní dopravní provoz zrušen už před vypuknutím 2. světové války.
V 90. letech 19. století se stal vlastníkem přívozu Staré Město Mirabell–Rozbělesy Anton Schuller, inspektor Rakouské severozápadní paroplavební společnosti, který objednal. Jmenoval se AUGUSTA a dodala ho loděnice v Dresden-Übigau v roce 1897. Parníček délky 9,5 m, šířky 2,3 m a výkonu 11 k pro 28 osob sloužil na své trase nejméně do roku 1945. V roce 1925 získal živnost Artur Schuller, zřejmě syn. V roce 1930 vlastnil kromě parníčku také motorový člun o výkonu 15 k. V pozdějších letech se parník dostal po motorizaci jako Racek na Máchovo jezero a na jezero Skalka u Chebu (jako Ohře). Je v provozu dodnes v Praze.
Vlastní přívoz zhruba ve stejných místech byl po válce obnoven s rozšířením provozu Loděnice v Křešicích, která zde používala menší plavidlo (původně motorový člun Lerche) pro dopravu svých zaměstnanců z druhého břehu řeky do práce. Přívoz ovšem nesloužil veřejnosti. 
Další parní přívoz byl na trase Křešice-Vilsnice. Zde ho zaváděl Ignaz Pappisch, když roku 1894 koupil starší parní přívoz, který přejmenoval na MÜCKE, (původně nejspíše FRITZ (I.) výkon 4 k a délka 8,5 m). Podnik po něm převzal nejspíše syn Wilhelm Pappisch v roce 1908. Parníček Mücke mu sloužil nejméně do roku 1913. V roce 1930 vlastnil jiný parník LYDIA o výkonu 13 k pro 28 osob. Parník zde byl ještě v roce 1937 spolu s motorovým člunem. V letech 1945–7 zdejší přívoz bez parníku držel v národní správě Josef Rychnovský.
Poslední děčínský přívoz s vlastním pohonem byl v Dolním Žlebu. Zřídil ho zde Wilhelm Beutel z Dolního Žlebu, který získal z loděnice v Křešicích v roce 1926 motorový přívoz ANNA. Ve 30. letech se objevuje na fotografiích v Loubí. Jeho pozdější osudy nejsou známy. V roce 1946 vlastnil převozní motorový prám v Dolním Žlebu místní národní výbor, jeho nosnost byla 20 osob. Prámový přívoz zde slouží dodnes a je posledním na Děčínsku.
Na rozdíl od osobních parníků nebyl provoz parních přívozů vázán na konkrétní odjezdy a příjezdy lodí. Zpravidla převozník s lodí fungoval podle potřeb cestujících. V padesátých letech se zrušením samostatných živností převozníků pracovní doba zkrátila.
Převoznická živnost měla velký význam pro fungování veřejné dopravy ve městě. Byla naprosto srovnatelná např. s prvními provozovateli autobusů. Některé přívozy byly velmi výnosné, a převozníci patřili mezi významné místní podnikatele. K jejich živnosti často patřily i další, např. restaurace, komerční plavba atd. Převozní plavidla se občas využívala i k projížďkám po řece.
Parní a motorové přívozy sloužily zejména pro dopravu zaměstnanců do podniků na druhém břehu řeky; jejich provoz byl v podstatě nepřetržitý. Byl omezován pouze při vyšších vodních stavech a při chodu ledů, kdy cestující museli na druhou stranu přes jediný most pro pěší v Děčíně.
Existenci přívozů na Děčínsku postupně nahradila městská hromadná doprava a automobilismus. V nedalekém Sasku ovšem většina převoznických provozů socialistické hospodaření přežila a dnes slouží nejen běžným dopravním potřebám obyvatel kolem řek, ale také jako turistické atrakce.
